Dva dny na stromě v pralese mezi gibony

8. listopad 2006 | 16.29 | | autor: ohneta
obrazekBojím se výšky. Nerada létám letadlem a při pohledu z dvanáctého patra paneláku je mi nevolno. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se projektu Gibbon Experience nezúčastním a že na Karla raději tři dny počkám v maličkém městečku Houay Xai. Nakonec ale dopadlo všechno jinak. Copak jsem mohla odmítnout zážitek, o kterém všichni cestovatelé, které jsme potkali, tak nadšeně vyprávěli?

Jen "blázni" vidí dál

Na začátku celého projektu byly "bláznivé" nápady mladého Francouze Jeana Francois Reumaux, který v Laosu žije již deset let. Nejprve několik let učil matematiku v hlavním městě Vientianne, ale nakonec se usadil v malém městečku Houay Xai v blízkosti národního parku Bokeo. A začal podnikat v ekoturistice.

Už od začátku byl totiž přesvědčený, že efektivní ochrana lesa nemusí být státem dotovaný podnik, ale právě naopak – že se na tom dokonce dají vydělat peníze!

S minimální investicí jedno euro na hektar lesa vystavěl v lese několik treehousů (domů ve stromech), ve kterých umožňuje turistům nevšední zážitek z okolní přírody. Aby toho nebylo málo, tak do treehousů vede jedna jediná cesta: po kladce zaháknuté na ocelové lano!



obrazek


Do pralesa!

Sedáme do džípu a ujíždíme kamsi do nitra pralesa. Dvě hodiny jedeme po prašné, ale víceméně rovinaté cestě mezi Houay Xai a Luang Nam Tha. Pak odbočujeme doleva, přepínáme ovládání v džípu na náhon na všechna čtyři kola a začínáme šplhat do kopců.

Po další hodince jízdy jsme na skoro místě. Dál už vede cesta jen pro pěší. Za půl hodiny jsme konečně na místě!

Hustý prales kolem nás je důkazem, že se nacházíme v primárním tropickém deštném pralese, který dosud nebyl vykácen. Odbočit z uzoučké vysekané cestičky je pro hustotu okolních keřů, travin a stromů totiž téměř nemožné. Dostáváme každý jednu kladku, sedák a jistící karabinu. Po krátkém školení nás průvodce odvádí k prvnímu ocelovému lanu. Dál už vede cesta jen vzduchem!

Společné odpočítávání "tři - dva - jedna - teď" mi pomáhá překonat vrozený strach z výšek, odlepit se od země a vyrazit za ostatními, kteří již na mě čekají v treehousu. Křičím strachy i radostí – zvládli to všichni ostatní, tak proč bych to neměla dokázat i já?



obrazek


Do kuchyně vzdušnou cestou

Asi dvacetimetrový kabel vede nad svahem přímo do domu, který je vystavěn zhruba 30 metrů nad zemí. Těch pár sekund jízdy se mi zdá nekonečných!

Konečně přistávám na malé dřevěné plošince, zavírám za sebou nízká vrátka, přicvakávám jistící karabinu na záchranné lano, a pak teprve odepínám kladku. Ještě se mi trochu klepou ruce strachy, ale dokázala jsem to! Jsem ve treehousu!

Osměluju se podívat se kolem dokola. Těžko se to popisuje slovy. Maličký domeček tvoří několik plošinek, na kterých se nacházejí tři malé ložnice pro šest lidí, koupelna s tekoucí vodou a keramickým WC a dokonce jakýsi obývák s jídelnou! Všude kolem mě jsou jistící kabely a zábradlí. Snad to tady přežiju.

Projekt sice obsluhují místní mladíci a dívky, nicméně evropský model myšlení se nezapře. Na bezpečnost účastníků je kladen velký důraz, protože jakákoli chyba by v této výšce znamenala vážné zdravotní následky a nebo i smrt. Kabely totiž neslouží jen jako přístupová cesta do treehousu, ale spojují celá údolí v okolí našeho domečku.



obrazek


Semafory v pralese

Nejdelší kabel měří v současnosti 400m, ale v budoucnu plánují postavit kabel o délce až 1000m! Každý konec kabelu je z bezpečnostních důvodů označen buď zelenou nebo červenou páskou. Barevná znamení mají stejný význam jako semafor: červená stůj - zelená jeď.

To proto, aby se nikdo na laně nesrazil s protijezdcem. Nastupujeme postupně na kabel a spouštíme se zpět na pevnou zem.

Jdeme si prohlédnout okolí a zjistit, jak vypadají další treehousy.

Mé pohyby na kabelech jsou zpočátku hodně nejisté. Při nacvakování kladky na kabel si všechny karabiny několikrát kontroluju. Pro jistotu si ještě zkouším "nasednout" do sedáku, abych se uklidnila, že jsem se opravdu dobře přicvakla.

Když se mám odrazit a skočit do volného prostoru pode mnou, nemám z toho dobrý pocit. Když se však odrazím málo, tak se mi nepovede dojet až na konec kabelu a musím pak pracně ručkovat ve výšce několika desítek metrů nad zemí.

Postupně si začínám na kuriózní dopravní prostředek zvykat. Nad mým strachem z výšky začíná vítězit zvědavost. Co když už za pár minut doletím k rodince černých gibbonů? Co na mě čeká v příštím údolí? Jak asi vypadá další treehouse? Jakým způsobem tyhle domky ve stromech vlastně stavěli? Jak se napínají ocelové kabely přes neprostupná údolí?

Let nad údolím primárního pralesa a pohled z výšky až 150 metrů nad zemí je něco, na co se nezapomíná. Nechce se mi přestat!



obrazek


Mohutné zpěvy gibbonů

Brzy ráno, když se z okolních lesů začínají ozývat zvuky právě probuzených zvířat, vyrážíme jako tiché stíny hledat černé gibbony. Jde s námi mladý průvodce a tak doufáme, že budeme mít úspěch. Stojíme nad údolím, jehož dno je pokryto hustým zeleným porostem a snažíme se spatřit mezi větvemi mohutných pralesních velikánů malé černé tečky. Marně. Skupinka zvědavců si mezi sebou předává malý dalekohled, ale ani ten nám nepomohl. Dnes se nám spatřit gibbony nepovedlo, snad tedy zítra?

Podruhé jsme se do zamlženého pralesa vypravili po dvojicích a rozhodně jsme nelitovali. Gibbony jsme sice opět neviděli, ale jejich divoký zpěv byl pro nás dostatečnou odměnou. Slyšíme, jak se line z údolí pod námi i z toho nalevo od nás. Ohlušující výkřiky jednotlivých rodin nabírají na síle a oznamují "těm vedle", kde je jejich území. Výrazný a hlasitý zpěv je naprosto srozumitelný i pro nás, pro lidi: "Běda tomu, kdo by se mi pokoušel lézt do zelí!".

Byl to neuvěřitelný zážitek z opravdu divoké přírody, která se prostírá kolem nás...



obrazek


Kde se přihlásit

V době, kdy jsme se zúčastnili projektu GE (květen 2006), neexistovala žádná firemní reklama, která by aktivně vyhledávala budoucí klienty. Nebyli zmíněni ani v průvodcích Lonely Planet. Přesto se povědomí o tomto unikátním projektu šíří mezi cestovateli jako lavina a treehousy jsou stále plné.

Před plánovaným příjezdem do Houay Xai je proto bezpodmínečně nutné se v dostatečném předstihu objednat emailem na experience@gibbonx.org. Za rezervaci se neplatí žádná záloha.

Cena za nezapomenutelný zážitek létání nad pralesem je stanovena na 100 euro na osobu (1.300.000 laoských kipů) za tři dny a dvě noci (all inclusive). Během deštivého období bývá projekt zamluven na 4 dny dopředu. V hlavní sezóně doporučujeme plánovat návštěvu až s tříměsíčním předstihem. Všem zájemcům přejeme hodně štěstí a krásné počasí!


Text a foto: Petra Bielinová a Karel Wolf, http://www.setkanicestovatelu.cz
cestovani.idnes.cz


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.33 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře