Prosiecka dolina

7. leden 2008 | 12.00 | | autor: ohneta
Prosiecka dolina v Chočských vrších není na Slovensku tak známá jako třeba rokliny Slovenského ráje, je ale rozhodně jednou z nejmalebnějších. Pokud se sem vydáte, budete moci obdivovat divokou krásu a rozmanitost tohoto romantického krasového kaňonu, a zároveň si otestovat i svoji fyzičku.

Vyrazili jsme brzo ráno cca v 5:30 ze Zlína směrem na Vizovice, dále pak na hraniční přechod Horní Lideč, Púchov, Žilinu a Liptovský Mikuláš. Jelikož rozhodnutí jet ve čtvrtek padlo ve středu odpoledne, nebyl už čas na směnu slovenských korun v Čechách. Měnili jsme proto až v Liptovském Mikuláši. Kurz byl přívětivý, za 200 Kč jsem dostal 245 Sk, což je částka, která vám bohatě vystačí na slušný oběd a nějaké občerstvení.

Z Liptovského Mikuláše do vesnice Prosiek, což je nejlepší výchozí bod do kaňonu, zbývá už jen slabá čtvrthodinka cesty autem. Objedete Liptovskou Maru, projedete Prosiekem až na konec, zaparkujete na placeném parkovišti za 40 Sk za den a můžete vyrazit.

Od parkoviště v Prosieku vede k ústí Prosiecké doliny pohodlná kamenitá cesta. Zhruba za 10 minut vycházkovým tempem docházíme k rozcestníku, který ukazuje dva směry - rovně do Prosiecke doliny, nebo napravo do doliny Kvačanské. My volíme směr Prosiecka dolina.

Po úzké pěšince se postupně dostáváme do ústí doliny. Horský potok, který šumí podél stezky, vytváří tu pravou atmosféru.

Pomalinku se k blížíme ke dvěma horským stěnám, které už z dálky vidíme. Docházíme k masívu, a po dřevěné lávce těsně nad potokem se dostáváme kolem vyčnívající stěny do nitra doliny.

První zajímavý přechod máme za sebou a dychtivě očekáváme další. Pěšina zatím pokračuje mírně do kopce střídavě lesem nebo menší loučkou. Ještě pár minut stoupáme celkem klidným úsekem, až narazíme na další stěnu, která vstupuje do protékajícího potoka. Tady končí i pěšina, po které jsme doposud šlapali. Dál už se dostáváme po poměrně strmém úbočí skály pomocí řetězu, připevněném ke skále.

Konečně trocha adrenalinu, právě na takové přechody jsme se těšili nejvíc. Po úspěšném překonání tohoto úseku směřujeme vzhůru. Za chvíli se vynořujeme z menšího lesíka a otevírá se nám úžasný pohled do doliny. Všude kolem rozervané vysoké skály. Nádherný pohled. S nostalgií jsme zavzpomínali na předloňskou dovolenou v Roháčích, kde jsme se řetězů a nebezpečných přechodů na skalách opravdu nabažili.

Nyní míříme ke zhruba 15metrovému vodopádu. S napětím očekáváme, jaký bude, vody v potoce totiž postupně ubývá a koryto je místy úplně vyschlé.

Postupně se skály rozestupují a před náma se rozvinuje jakési horské náměstíčko, které nám poslouží jako malý občerstvovací tábor. Odtud vedou dvě stezky. Tou pravou, slepou, se dostáváme kolem kamenového pole k již zmíněnému vodopádu. Slabší proud vody, který padá z výšky asi 15 metrů, se dole tříští o velký balvan a končí v malém jezírku, který připomíná Rákosníčkovu tůňku. Jen ta mlha chybí...

Po nezbytné fotografovací pauze se vydáváme zpět na trasu vedoucí stále vzhůru. Teprve teď mají přijít pasáže, na které jsme se nejvíc těšili. Skály se pozvolna znovu začínají sbíhat. Pokračujeme po stezce tvořené velkými balvany. Místy lezeme po čtyřech, chvílemi si připadáme jako praví horolezci. Únavu si nepřipouštíme, hurá vstříc dalším přelezům. A ty na sebe nenechávají dlouho čekat. Skály se znovu sbíhají víc a víc, až nám cestu zatarasí asi 5 metrů vysoký kamenný schod, o který je opřený masivní železný žebřík. Je to první místo, kde se tvořily "kolony".

Na žebřík navazuje asi po 100 metrech přechod přes skalnatou stěnu, tentokrát pomocí řetězů. Po této překážce se skály znovu trochu rozestoupují a nám se otevírá pohled do nitra soutěsky.

Přecházíme na druhou stranu dolinky a podél protilehlé stěny stoupáme na skalní výčnělek. Z této vyhlídky pozorujeme mimo jiné pachtící se turisty, jak zdolávají přistavený žebřík. Výška je to celkem slušná, těm, kteří mají závratě (stejně jako já), bych moc nedoporučoval přibližovat se více ke kraji.

Kocháme se nádherným výhledem, dáváme jednu "zdravotní" a pokračujeme v cestě. Asi po 10 minutách tahle krásná dolina končí...

Před námi se otevírá široká travnatá plošina a vítá nás malá cedule s upozorněním, že asi za 50 minut chůze narazíme na občerstvení. Někteří, asi méně zdatní turisté zde putování končí. My ale pokračujeme po své ose a po zhruba 50 minutách mlsně dorážíme do vesničky, kde nás čeká menší hospůdka. Zklamáním však je bufetové jídlo na plastikových talířcích za "vysokohorské" ceny. Kupujeme jen colu a těšíme se, po skončení túry nakonec vyrazíme do osvědčené koliby v Zůberci.

Směr Kvačianská dolina

Po krátkém odpočinku vyrážíme směr Kvačianská dolina. Podle rozcestníku máme větší polovinu cesty ještě před sebou. Odhadujeme, že k autu se dostaneme kolem 18.hodiny.

Pokračujeme polní cestou v poměrně otevřené, travnaté krajině. Po chvíli se dostáváme do zalesněného území. Pokud jsme v Prosiecké dolině stoupali jejím nitrem, tak tou Kvačianskou se jde po jejím dalo by se říci boku. Nad námi se tyčí vysoké skály, pod námi je hluboká propast. Nikde žádné žebříky, řetězy ani adrenalinové přechody jako v Prosiecké, zato vás uchvátí nádherné tvary a výhledy. Převážnou část jdeme z mírného kopce po dobře udusané, kameny prokládané stezce ohraničené z bezpečnostních důvodu lanovým hrazením.

Čím sestupujeme níž, tím víc přibývá vegetace, opět se vedle nás objevuje potok. Najednou se ze strany vynořuje menší roklinka, která skrývá asi pětimetrový vodopád. Po dřevěném žebříku se dostáváme nad něj. Odtud pak pokračuje úzká dolinka lemovaná dvěma skalními stěnami do nitra skal, kvůli nedostatku času se ale vracíme zpět na původní trasu. Škoda, vypadala malebně.

Sestupujeme stále níž a níž. Doposud jsme nepotkali žádné zvíře. Tudíž nás překvapuje, že potkáváme zvíře, které bychom tu nečekali. Kozu. Vlastně dvě kozy, jednu bílou, druhou strakatou. Kde se tu berou? Po chvíli jsme pochopili. Nacházíme se v místě zvaném Oblazy, kde kdysi stávaly mlýn a pila. Mlýn dodnes slouží, ale už jen jako turistická atrakce. Tohle malebné místečko se nám opouští těžko, zvlášť když další cesta vede po dlouhé době do kopce.

Dál se cesta ubírá lesem. Širší cestu místy lemují strmé skalnaté srázy, které nám občas slouží jako krásné vyhlídky. Bohužel na mnohých z nich jsou připevněné cedulky připomínající tragickou smrt nějakého člověka. Jedna mi utkvěla v paměti. Stálo na ni: Evka 1978-2004. Dlouho mě vrtalo hlavou, co se tam asi mohlo stát, a za jakých okolností se dívka zřítila do hluboké propasti.

Pozvolna docházíme na konec doliny, kde se nachází rozcestník a parkoviště - bohužel ne to naše, k našemu cíli ještě podle směrovky zbývá 1:30 hodiny.

Zdá se nám, že závěr našeho putování se opravdu vleče, všem nám kručí v břiše (kromě Lukáše, ten měl s sebou pořádný domácí řízek) a únava také dělá svoje. Tenhle úsek se nám zdá nejméně zajímavý z celého výletu a téměř nekonečný. Nakonec se konečně po 8 hodinách dostáváme k autu a v 18:30 vyrážíme z Prosieku do Zůberce do naší oblíbené koliby. Vytoužené Gazdovské halušky neměly chybu! Do Zlína jsme se vrátili ve 2 hodiny ráno, nabiti krásnými zážitky.


Fotografie z Prosieku naleznete v galerii

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

Komentáře

RE: Prosiecka dolina samotar®vzpomina.cz 08. 01. 2008 - 00:28
RE(2x): Prosiecka dolina ohneta 08. 01. 2008 - 00:33