Medvědí

30. leden 2008 | 21.32 | | autor: ohneta
Bylo to už dávno, kdy se v jednom strašně velkém a hlubokém lese narodilo malé děťátko. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se dítě nenarodilo jedné huňaté medvědici a jednomu postaršímu medvědovi. Nebylo to medvídě, jak by si každý myslel, ale normální člověčí dítě. Bylo malinkaté, schovalo by se i za ten nejmenší pařez, jakých je v takovém lese bezpočet.
Zprvu byli oba dva medvědí rodiče z takového potomka zaskočeni, protože když byla matka medvědice naposledy u gynekologa, vyšetření na ultrazvuku neukázalo žádnou neobvyklost. Na fotce, kterou ji pan doktor vytiskl se v jejím lůně krčilo do klubíčka zcela normální nefalšované medvídě. Dokonce i věděla, že to bude chlapeček, na obrázku byl jeho pindík k nepřehlédnutí. Po počátečním šoku, kdy taťka medvěd dělal porodního asistenta a úspěšně přestřihl pupeční šňůru, oba dva zvířecí rodiče přepadl ohromný pocit radosti z jejich prvního a tak vytouženého potomka. Vždyť se mamce medvědici povedlo otěhotnět snad až na devátý pokus. Zprvu se o dítě pokoušeli klasickou cestou a po mnoha neúspěšných pokusech se obrátili na odborníky. Ano, jak asi tušíte, medvědice podstoupila řadu pokusů o umělé oplodnění u světoznámého odborníka doktora Housky. První tři pokusy, které byly bohužel neúspěšné, jim zaplatila jejich zdravotní pojišťovna, zbylých šest si medvědi museli platit sami. Taťka medvěd dělal vše pro to, aby peníze sehnal. Od sbírání medu, řezání dříví až po práce na poli. Dokonce se vydal i letecky do Ameriky kde dva roky dělal ópér.

Medvědice, svým jménem Matylda, byla na svého medvěda Juru hrdá. Široko daleko nežil jemu podobný, který by se tak obětoval pro společné štěstí. Jura věděl jak Matylda touží po medvíděti a jak se trápila, když ne a ne přijít do jiného stavu. Velmi ji miloval, neváhal pro ni riskovat, jen aby byla Matylda šťastná. A vyplatilo se, po mnoha letech čekání a zklamání přišla Matylda jednoho krásného dopoledne z města s radostnou novinou. Jura právě seděl na pařezu a telefonoval se svou matkou. Matylda byla tak nedočkavá, celou cestu se tak těšila jak to Jurovi oznámí, že mu vytrhla mobila z ruky a velmi slušně Jurovu matku Rozárku odpálkovala se slovy, že Jura nemá čas na bezduché tlachání, že mu potřebuje něco říct. Jura civěl jak cíp, takovou Matyldu ještě neviděl. Tušil, že se něco stalo. Něco moc hezkého, protože Matyldiny oči jen zářily. Nechápavě se na Matyldu podíval a zabručel: "Ses zbláznila, nebo co?" Normálně by se Matyldy při takovém tónu urazila, ale dneska ji to ani nepřišlo. Vždyť ji před chvilkou pan doktor oznámil tu nejhezčí věc na světě, která ji udělala tak šťastnou. Tenhle pocit by přála snad každému. A její miláček Jura to ještě neví, jak asi bude reagovat? Tohle, a spousta dalších myšlenek se ji právě honí hlavou. Na tuhle chvíli se těšila celou cestu domů, a teď když ten okamžik nastal neví jak to má Jurovi povědět. Je příliš rozrušená na to, aby mu to s chladnou hlavou pověděla. Snažila se nějak uklidnit, ale nešlo to. Tak na Juru z čista jasna vyhrkla: "Ty vole Juro, podařilo se!!!" Jelikož Jura byl méně chápavý, vytřeštil oči a zeptal se: "Dostali jsme ten úvěr na novou noru?" "Ale né" odpověděla Matylda. "Do banky jsem samým rozčílením zapomněla zajít. Budeme mít děťátko, Jiříčku." Jura takovou zprávu už ani nečekal. Samým překvapením dokonce spadl z pařezu, na kterém právě seděl. Namáhavě se zvedl a přistoupil blíž k Matyldě. Pevně ji obejmul, usmál se na ni a vlepil ji dlouhou pusu na tlamu. Pak se sehnul a políbil ji ještě bříško. Dojetím mu stékaly slzy po tváři. Tak konečně, pomyslel si. Konečně jsme se dočkali. Jejich radost byla nepopsatelná. Ale tohle všechno se stalo před 10ti měsíci.

Teď nastala chvíle, kdy bylo třeba malého človíčka pojmenovat. Matylda s Jurou měli přichystané jména, ale počítali že se jim narodí medvěd a ne tenhle malý človíček. Původní jména, která měli přichystané byla pro chlapečka Brumla a pro holčičku Terezka. Ale tyhle teď nechtěli použít. Šlo přece o medvědí jména a ty teď nemohli dát svému člověčímu dítěti. Medvědí rodiče chtěli jméno vymyslet co nejdříve, potřebovali přece svého potomka nějak oslovovat. Jenže v tom rozrušení, ve kterém se oba nacházeli, nemohli na žádné jméno přijít. Dohodli se tedy, že malému škvrněti budou prozatím říkat Adámek. Adam byl podle legendy prvním člověkem na zemi, a tohle dítě je taky jejich prvním. Takže Adam. Ale takovéto dítě potřebuje postýlku, přece nebude spát na udusané zemi potažené čerstvým voňavoučkým a měkoučkým mechem, který měli přichystaný pro medvídě. Ale to nebyl pro tátu Juru žádný problém. Uměl si poradit i s horšími věcmi, takže vyrobit postýlku pro malého Adámka nebyl žádný problém. Pohladil Matyldu, dal pusu Adámkovi a vyrazil do lesa hledat dříví, které se bude hodit pro výrobu postýlky pro svého syna. Nemusel chodit daleko, všude kolem něj bylo dříví habaděj. Ale přece pro svého prvorozeného syna nebude vyrábět postýlku z bůhvíjakého kusu dřeva. Musí najít nějaký opravdu vyjímečný kousek. Chodil sem tam, nahoru a dolů, přes potůčky a kaluže, dokonce i menší říčku musel přeplavat. Prošel i okolo Ikei a Baumaxu, ale stále nenašel to, co hledal. Dokonce došel tak daleko, do jakéhosi městečka, o kterém v životě neslyšel. Ba ani nevěděl jak se to městečko jmenuje. Jak tak tím městečkem procházel, potkal jednu mladou a velmi šikovnou maminku s kočárkem. Zeptal se jí tedy, kde to vlastně je. Maminka mu odpověděla, že v Napajedlích. Medvědovi se mladá maminka velmi líbila, tak se jí zeptal, zda si jí může vyfotit. Maminka souhlasila, tak medvěd pořídil svou první fotku novým digitálním foťákem, který si právě koupil v Datartu.

Medvěd Jura poděkoval mamince, malé zamával a pokračoval ve své pouti. Hned se mu šlo líp, protože to setkání bylo velmi příjemné. Vyšel na malý pahorek, ze kterého byl pěkný rozhled do okolí. Snad z tama uvidí to co hledá. Moc si to přál, protože byl už celkem unavený a navíc se už blížil večer a malý Adámek potřebuje v něčem spinkat. Zatím ho Matylda drží ve své huňaté náruči a něžně ho v ní kolíbá. Už je skoro na samém vrcholu kopečku. Rozhlíží se po krajině a najednou se mu zrak zastaví někde v dálce. Upřeně se dívá do dáli a hlavou se mu honí myšlenky: je to to, co hledám? To, na co hledí je přece jen dost daleko aby mohl posoudit zda konečně našel ten pravý materiál pro kolébku. Nezbývá mu nic jiného, než se vydat blíž. Neztrácí ani minutu a hnán vidinou pohodlného spaní svého malinkého synka pádí krajinou rovnou ve směru svého objevu. Každým uběhnutým metrem vidí, jak se ta věc zvětšuje. Už jen pár medvědích skoků a je u ní. Konečně. Tohleto přesně hledal. Takovou postýlku nebude mít žádné dítě na světě. Jen můj Adámek, myslí si medvěd. Obchází kolem ní stále dokola, zkoumá každý centimetr, tlapama po ní přejíždí, zda je dokonale hladká. Ano, našel jsem co jsem hledal, brumlá si pro sebe. Hurá!!! Takovou krásu v životě neviděl. Hned si tu krásu vyfotil.


To je dřevo, liboval si Jura. A ještě voní novotou. To bude postýlka, a ještě zbude i na dětský nábytek. "No jo", zamyslel se Jura "ale jak takové kvanta dřeva dostanu odtud k nám?" V to si uvědomil, že jeho brácha Bedřich má firmu na těžbu dřeva a tudíž vlastní i speciální tahače na jeho přepravu. Nelenil, vytáhl mobil a hned mu zavolal, aby mu přijel pomoct. Než brácha dorazí, můžu mezitím dřevo poodnášet k silnici, kde ho naložíme. Dal se tedy do práce. Postupně začal dřevěnici rozebírat. Šlo to jak po másle. Najednou začali zevnitř vybíhat lidé, které vyrušil nezvyklý hluk. Medvěd si jich nevšímal, nemá čas se zdržovat sledováním lidí. Lidé vypadali vyplašeně. Jura na ně křikl: "Půjdete mě pomoct, nebo na mě budete čumět jak kdyby jste v životě neviděli medvěda?" To lidi ještě víc vyplašilo, s vlasy zježenými hrůzou prchli do nedalekého lesíku. Jura si totiž neuvědomil, že mu lidi nerozumí. V jejich uších zněla jeho prosba jako řev medvěda. No nic, řekl si a pokračoval v olupování chaloupky. Už zbývalo jen posledních pár trámků, když uslyšel řev motorů. Otočil se, aby se podíval co se děje. To právě brácha Bedřich přijel se svým tahačem na dřevo. Právě včas, pomyslel si Jura.

Po krátkém uvítání se dali společnými silami do nakládky. Za necelou hodinku bylo dřevo naloženo a oba medvědi uháněli směrem ke svému domovu. Cestou oznámil medvěd Jura svému bráchovi tu úžasnou novinu. Slíbil, že až malý Adámek bude trošku větší a zvyklý na svou neobyčejné rodiče, pořádně jeho narození se svým příbuzenstvem oslaví. A že to nebude žádná malá oslava, vždyť Jura má ještě dva bratry a tři sestry. A krom jednoho bráchy jsou všichni ženatí a mají už děti. A kolik příbuzných přijde od Matyldy si nedokázal ani představit. Ale na plánování oslavy je ještě dost času, napřed se musí postarat o maličkého. To už se pomaličku blížili k domovu. Ještě jeden menší kopeček a jsou doma. Matylda už netrpělivě vyhlížela, měla strach že se Jurovi něco stalo. Malý synek spokojeně dřímal v matčině náruči a její huňatý kožich ho příjemně hřál. Mám to nejhezčí dítě na světě, pomyslela si Matylda.

To už na jejich parkovišti před baráčkem zastavoval těžký tahač se dřevem. Div že malého Adama nezbudil. Matylda vyběhla ven, aby svého medvěda přivítala. Jakmile uviděla ten náklad dřeva, jen spráskla rukama. To už Jura s Béďou skládali trámy vedle chaloupky. Táta medvěd se už nemohl dočkat, jak malému synkovi začne vyrábět postýlku. Ale o tom si povíme zas někdy příště.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Medvědí sargo 31. 01. 2008 - 13:56
RE(2x): Medvědí ohneta 02. 02. 2008 - 12:07