Jak jsem letěl do kosmu

7. září 2008 | 14.10 | | autor: ohneta

Minulý týden, po shlédnutí videa ředitelových seskoků padákem, jsem si říkal, že příští rok do toho půjdu taky. Nebudu tak akční jako on a zařídím si přes něj tandemový seskok. I s videem vyjde na nějakých 4500 Kč, bez videa 3600 Kč. Tohle rozhodnutí mě vydrželo týden.

O naší cestě do Vídně jsem psal v minulém článku. O programu píšu teď. Po klasické prohlídce Schenbrunnu jsme se odebrali do zábavního parku v Prateru. Byl všední den, takže tam nebylo nijak přerváno turisty a domorodci. Ožebračeni o většinu našich vyměněných eur jsme vstoupili dál. Hudba hrála ze všech koutů o atrakce jsme zakopávali na každém kroku. David hledal horskou dráhu, kterou si vyhlídl ještě doma na internetu. Mě to nechávalo celkem chladným, protože jsemse zapřísáhl, že na žádnou takovou šílenost nevlezu. Už jen při pohledu na různé ty toče, vystřelováky, padáky se mě dělalo zle. Jediné, co mě zaujalo byl tzv. Donau Jump, kde jste jezdili v jakýchsi vykuchaných kmenech ve vodním korytu.

donaujump

Většina ostatních atrakcí byla pro mne smrtelná. Vystřelování do vzduchu, nebo obří houpačka, na které se člověk ještě otáčel svisle v sedačce - no nic pro mě. David konečně našel tu horskou dráhu, ve které se shlédl na netu. Nesla příznačný název - Boomerang. Vlezné 5 euro, tedy žádná katastrofa. Co katastrofa byla, byl profil téhle dráhy. Dráha začínala a končila obřím stoupáním, resp. klesáním. Nasedalo se na nejnižším místě, pak vlak vyjel do nejvyššího bodu trati a z tama vás pustil. Ze zeme to ale zas tak strašně nevypadalo.

Nabídl jsem se, že těm bláznům pohlídám věci, které by určitě při té šílené jízdě poztráceli a sledoval, jak se soukají do připravených vagónů. Jakmile byli usazeni, zaznělo zahoukání jak z Aurory a vlak se dal pomalu do pohybu na startovní pozici. Jakmile jí dosáhl, s rachotem se spustil dolů. Celá jízda tohoto splašeného vlaku trvala asi minutu a půl. Slyšet byl rachot koleček po železné konstrukci a kvikot bab. Konečně vlak dokončil svou jízdu a všichni (k mému údivu) vystoupili bez sebemenší újmy na zdraví.

Jediný kdo chtěl jít ještě jednou byla Zdenka. A začala mě přemlouvat, ať jdu s ní, že to nic není. Tvrdohlavě jsem odmítl a pevně objal podpěrný sloup. Kdybych měl po ruce pouta, tak se k němu připoutám. To už do mě hučeli všichni a já jejich nátlaku podlehl. Utěšoval jsem se tím, že když to zvládli všichni, tak na tom asi opravdu nic nebude. He, to byla chyba. Usedl jsem do vagonku a nedůvěřivě se podíval na uchycení vozíku ke kolejnici. To určitě spadne, pomyslel jsem si. Zacvakl jsem jistící madlo až nadoraz a vší silou se ho pokusil znovu uvolnit. Ani se nehlo. Z batohu jsem vytáhl hydraulické nůžky a ani pomocí nich jsem madlo neuvolnil. Tak snad to teda vydrží. Ještě herr kontrolor zkontroloval, zda jsme všichni připoutaní a zalezl do své kabinky.

P1010615

Vláček začal pomalinku couvat na vrchol. Zhluboka jsem se nadechl. Kurva, proč sem na to lezl, já su takový k....t! Už jsme skoro nahoře a já mám pocit, že z toho vypadnu. Sklon byl neskutečný, měl jsem pocit, že mě gravitace z toho vagonu vyrve. Já to nepřežiju! Naráz hrc, prc, drc a mašina se volným pádem řítí dolů po kolejích. Kurva! Projíždí závratnou rychlostí nástupním místem a žene se do prvního oblouku (na obr. vlevo nahoře). Ocitám se vzhůru nohama. Pak kapánek zpomalí, což neměla dělat. Otáčíme se totiž znovu vzhůru nohama, což je v menší rychlosti záludnější. Cítím, jak se soukám ven z kabinky, jak to se mnou chce praštit o zem. Zavírám oči. Máš cos chtěl debile! Pak projíždíme uzavřeným tubusem do posledního oblouku. Ten už jaksi přežívám.

Soustrojí nás znovu táhne na rozjezdovou věž . Nazpátek pojedeme pozpátku. Snad to bude lepší. Nebylo. Bylo to naprosto stejné, ba i horší. Znovu jsem měl žaludek místo ledvin, hlavou drnkal o dlažební kostky a rukama vztekle mával ve vzduchu. To snad nikdy neskončí. Každou chvíli jsem zavíral oči. Dodnes nechápu, jak se někdo na horské dráze může cpát žvýkačkama a zapíjet to Spritem. Konečně jsme zastavili. Chvíli jsem ještě poseděl a pak se vysoukal ven. Do prdele, ty vole! Vzpomněl jsem si jak nám ředitel říkal, že po svém prvním seskoku 5 hodin nemluvil. Teď už vím proč. Já sice mluvit mohl, ale v klidu jsem rozhodně nebyl. Jak jsem Davidovi vracel peníze, tak se mi ještě pěkně třepaly ruky.Na uklidnění jsem si zapálil, což pomohlo, vytáhl foťák, abych si tu bestii vyfotil a dal ji sem na blog. Na jútúb jsem našel video, které je točeno přímo z téhle dráhy. Tak se pohodlně usadtě a vzhůru ke hvězdám.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

Komentáře

RE: Jak jsem letěl do kosmu hablina 07. 09. 2008 - 14:25
RE: Jak jsem letěl do kosmu kubka 07. 09. 2008 - 16:18
RE: Jak jsem letěl do kosmu samotar®vzpomina.cz 07. 09. 2008 - 22:09
RE(2x): Jak jsem letěl do kosmu ohneta 07. 09. 2008 - 22:11
RE: Jak jsem letěl do kosmu lukáš 08. 09. 2008 - 15:57
RE: Jak jsem letěl do kosmu contritus 08. 09. 2008 - 20:07
RE: Jak jsem letěl do kosmu vojtahavel 28. 09. 2008 - 11:30
RE: Jak jsem letěl do kosmu shini 30. 09. 2008 - 13:07